Výlet
Poté, co jsme se po několika hodinách překodrcali do Polska (cestou jsme se zastavili na pumpě za zcela jasným účelem - úplně zablokovat dámské záchody), nás čekala návštěva Krakova. První dojem z něj byl poněkud děsivý – jenom cestou na parkoviště jsme minuli asi deset škol. Po krátké, leč nadmíru zajímavé epizodce (jeden spolužák se z blíže neurčeného důvodu zasekl v autobuse) jsme se opět vydali okupovat záchody. Byly drahé, tak jsme šli na hrad.
Cestou na hrad jsme potkali draka Smoka (v překladu draka Draka), jenž pro pobavení návštěvníků dokonce chrlil oheň. Jakmile jste si ho ale chtěli vyfotit, přestal.
Hrad Wawel je dominantou Krakova, jak jsme se dozvěděli od průvodkyně. Dojem z něj nám docela kazilo lešení, na které jsme naráželi na každém kroku, ale vykompenzovaly nám to okapy s chrliči, spousta krásných stromů a kaple, co vypadala jako slepená z pěti různých kostelů. Impozantní kousek.
Bylo nám také umožněno navštívit prezidenta Kaczynského v místě jeho posledního odpočinku (velice úpravná malá místnost se spoustou květin a andělsky trpělivou ostrahou).
Z hradeb jsme měli výhled na většinu Krakova včetně židovské čtvrti. Vydali jsme se směrem k nesčetným krakovským kostelům, školám a památníkům Adama Mickiewicze. Občas jsme naráželi na zajímavé kontrasty – načančaný barokní kostel vedle notně ošumělého kostela gotického, případně dotyčný ošumělý kostel gotický s načančaným barokním oltářem uvnitř (svorně jsme se shodli, že to vypadá fakt divně).
Dorazivše na prý třetí největší rynek v Evropě, měli jsme rozchod, který trval neuvěřitelné dvě hodiny. Dokonce dvě a půl. Skupina se rozpadla na menší skupinky, které počaly okupovat obchodní pasáže, parky, McDonaldy, eventuálně nějaký ten kostel. Nakonec jsme stejně skončili ve většinovém počtu u svatořečení hodné kašny s chlorovanou vodou, obležené místními. Zjevně šlo o kulturní středisko, protože někteří tam dokonce i spali.
Po svačině a gruppenfotu u sochy jsme se naskládali zpátky do autobusu. Kdybychom do hotelu ve Veličce jeli v grilu, vyšlo by to nastejno, dorazili jsme lehce uvaření. U večeře jsme vyjedli hotelovou kuchyni a zamilovali se do jejich čaje s rebarborou (aspoň někteří). Nevím, jak jinde, ale u našeho stolu se rozebírali drogově závislí a horory.
A v našem pokoji byl duch. No dobře, to není podstatné. Tak tedy poté, co se devadesát procent třídy uvelebilo před fotbalovým utkáním, čtyři dívky se s paní profesorkou sbalily a šly ven. Viděly noční Veličku, svítící vodu, tři dé obraz na náměstí a hodinu strávily u mapy hledáním něčeho, kam potom stejně nešly. Cestou vyděsily jednu bezpečnostní kameru.
Budíček byl v sedm, z čehož byli všichni fakt nadšení, ale snídaně, kde bylo opravdu kdeco, nám to bohatě vykompenzovala. Jako správní Češi jsme si navlíkli ponožky do sandálů, pokud jsme nedisponovali teniskami, protože jednak byla zima a jednak se do solného dolu jen v sandálích jít nedá.
První poznatek ze solného dolu byl “je tu fakt hafo schodů“, ale naštěstí vedly dolů. Zbytek programu se skládal z chození, chození, chození, koukání, dýchání, dýchání, zase koukání a taky lízání stěn, ochutnávání solanky, to všechno pod vedením průvodkyně Elišky. Ze záhadného důvodu jsme neustále ztráceli pana profesora. Naštěstí se vždycky našel.
Po dolech jsme zamířili na již zmíněný tři dé obraz na náměstí, kde jsme asi hodinu „balancovali nad propastí“ (v tom dešti to bylo fakt vtipné) a fotili se za pomocí takého divného udělátka.
To byla ta veselejší část dne, poněvadž odpoledne jsme strávili v koncentračních táborech. Začali jsme v Auschwitzu, kde nám do uší skrz sluchátka proudila depresivní přednáška naší neméně depresivní průvodkyně. Asi nemá cenu moc objasňovat, co jsme tam viděli a co to v nás zanechalo, každopádně některým se chtělo zvracet. Doslova.
O něco méně strašidelná Birkenau, kam jsme se přesunuli autobusem, byla velká, prázdná a smutná. Tamější bránu a koleje znají asi všichni. Některé z nás docela pobavil fakt, že nacisti se snažili zamaskovat plynové komory jejich vyhozením do vzduchu. Spojencům to určitě vůůůbec nebylo podezřelé.
Toliko k našemu neveselému odpoledni. Abychom se alespoň částečně vyhrabali z deprese-šoku-obojího, pustili jsme si na cestu domů Lásku nebeskou. Ta spolehlivě zabere. Nicméně když jsme ve Šlapanicích na zastávce opouštěli autobus, shledali jsme sami sebe utahanými jako koně, leč spokojenými. Mohlo to být delší…mimochodem, pár jedinců se hodlá přestěhovat do Veličky, přidá se někdo?